Bacha, matka běhá

Pokud se mám jako běžec nějak definovat, tak holduji indiánskému běhu...jen s drobnou modifikací. Když se má jít, tak jdu. Když se má běžet, tak...jdu. ALE! Třetí dítě mě totálně změnilo. 

Běhání buď miluješ, nebo nenávidíš. Sdílela kámoška na instagramu. No tak já nevěřím na černobílá tvrzení, alespoň v tomto případě, ale kdybych se měla přidat na některou stranu, dejme tomu, že brusle nebo badminton mě baví víc. 

Na pohovorech do prvního zaměstnání jsem si přibarvovala pravdu. "Miluju běhání." Ve skutečnosti - jednou za dva týdny uběhnu 3 kilometry. Jaká rána, že v těhotenství se nemá běhat, pokud teda nejste zdatná, pravidelná běžkyně. 

Mezi prvním a druhým dítětem jsem šla běhat tuším jednou. Byla jsem tak naštvaná na muže, že jsem mu nechala kojence na krku, nahodila decathlon triko a legíny, zapnula nějaký trapný písničky a vyběhla. 

Mezi druhým a třetím dítětem jsem běžela tak dvakrát. V naší krásné průmyslové čtvrti, kde palouk či lesní cestu abys pohledal, jde totiž o skutečný požitek. Navíc asi je z mého příspěvku zřejmé, že běh není můj top koníček. Pohybuje se někde mezi umýváním oken a placením za popelnice (ano, nashromáždit rodná čísla naší tlupy a platit za každého člena rodiny zvlášť - mňamka). Tímto se omlouvám těm, kterým právě došlo, že mají pravidelně platit popelnice. Napište si na úřad, oni vám rádi řeknou, kolik dlužíte. 

No ale po třetím dítěti, kdy teplota na mém teploměru svobody klesla pod nulu, je běhání vlastně super! Sportovní kočár s brzdou nemáme, takže jde o aktivitu, kterou nemohu provozovat ani s jedním s dětí (jednou jsem vzala nejstarší s sebou na koloodrážedle, ale když jsem zjistila, že její jízda je ještě pomalejší než můj běh a po chvíli začaly bolet nožičky - její, ne moje, už jsem nikdy stejnou chybu neudělala). Jde tedy o aktivitu, kdy jsem cca půl hodiny sama (víc nedám) a ještě můžu poslouchat hudbu dle svého výběru (nic proti Fího a Míšo Růžičková). Je to win win, ale drobná úskalí to má. 

Zpravidla začnu dobře. Pustím si nějaký super song a vyběhnu. Asi tak za minutu se začnu nudit, za další mám pocit, že už nemůžu. A pak už bych tak nejradši běžela domů. Myslím jenom na to, kolik už jsem asi uběhla a jak těžké to je. Můj druhý potřetiporodní běh jsem dokonce prostřídala s jízdou na sdíleném kole, protože mě přemohly má nekondice a nuda. 

Ovšem zcela přelomový byl můj třetí (zatím poslední) běh. Pár set metrů jsem běžela kolem kolejí, podél kterých byly rozmístěny skupinky dělníků. Chuťovka. Statečně jsem minula stanici se sdílenými koly, pokušení jsem odolala. Těžko říct, jeslti za to mohla má silná vůle nebo představa, že kolem dělníků bych pro změnu projela na kole (trasa na kole a během je totiž jiná). Takže jsem statečně běžela. Občas teda šla, ale fakt jen trochu. Až na konci, když už jsem měla náš dům skoro na dosah, jsem... zakopla a spadla. Hodila jsem takovou držku, že jsem byla ráda, že jsem si ji nerozbila. Roztrhla jsem si svoje super těhotenské sportovní legíny (ano, stále nosím těhotenské legíny) a snažila se nebrečet. Domů jsem se vítězně dokulhala. Když jsem si sundala legíny, čekalo mě překvapení. Kolena dopadla mnohem hůř, než jsem čekala. Celé krvavé. Muž mě neváhal potěšit: "Vypadáš jako děcko. Děcko s rozbitýma kolenama." Smála jsem se, protože jsem nad věcí a mám smysl pro humor. Ve sprše mě smích bolestí přešel. Ale jako nevadí. Jsem úspěšná. Sice nemám příště v čem jít běhat, jeslti teda někdy budu moct ohnout nohu v koleni, ale běhám. Já běhám! A jsem sakra dobrá, protože po třech dětech uběhnoujdu 3 km. Ale abych náhodou neplula na obláčku příliš dlouho...

Já: "Musela jsem párkrát jít, ale fakt jenom krátké úseky, jinak jsem to uběhla!"
Muž: "Ty jako neuběhneš v kuse 3 km?"
Já: "Ne."
Muž: "Tak snad když zpomalíš..."
Já: "Ne."
Muž: "Hm..tak to mi hlava nebere."

Dík za support. Škoda, že teď v sobotu jít běhat nemůžu, obohatili jsme řady nechlazených. Běhu zdar.