Žehlila jsem z nudy

Oukej, dneska si dáme takový brainstorming. Prostě budu psát postřehy z života mateřského tak, jak to přijde na mou aktuálně poporodně depresivní mysl (jsem sice po porodu sedm měsíců a 19 dní, ale určitě jde o poporodní spleen).

Začneme takovou tou dojemnou perličkou, která nikoho nezajímá. Něco jako svého času poslední reportáž ze zpráv na Nově o zvířátkách. Dneska u mě byla kámoška se stejně starou dcerou jako je Emma. Holky blbly (což samo o sobě je zázrak, protože běžně mezi nimi probíhá interakce pouze, když si chtějí navzájem brát hračky). A my se s kámoškou smály, jak pěkně spolu ty naše dvě cácorky dovádí, když v tom druhá holčička vyslovila památnou větu: „My tady ale teda provádíme!“. Já vím, že je to úplně o ničem, ale strašně se mi to líbí. Takže to byla ta reportáž o zvířátkách, teď to žehlení.

Slíbila jsem si, že nebudu číst emimino. A fakt se mi to dařilo. Ale dneska byl hodně náročnej večer. Vlastně náročné tři dny. A večer vyvrcholil tím, že mi na prsu a bolavých šlachách v zápěstí viselo jedno dítě a druhé po mně chtělo, ať těsně před zavřením dveří ve správném pořadí zopakuji mantru „pápá, dobrou noc, hají“ nebo „hají, pápá, dobrou noc“ nebo cokoliv jiného a já toho evidentně nebyla schopná, ač jsem se snažila. A tak jsem si pak, až bylo po všem (tedy i po řevu a výčitkách „mami, nekřič“) v klidu najela na emimino. A zjistila jsem, že spousta žen ještě stále žehlí. Já také dřív žehlila. A uvažovala jsem, proč jsem vlastně žehlila. A došlo mi, že proto, že jsem měla čas a nic extra lepšího na práci. No dnes mám sušičku, rvu do ní prakticky všechno a nežehlím vůbec nic, ani když to je pokrčené, protože matky a otcové mají hrdě nosit zmuchlané hadry, aby ukázali, že svůj čas věnují vyšším cílům jako je výchova nové generace.

„Měli být už dávno ve školce.“ Klasicky jsme se opět pohádali. Nepíšu to, aby čitatelé, kteří mě znají, začali hledat temné stíny na našem dokonalém manželství, ale abych povzbudila všechny, kterým děti dělají trošku čárečku přes rozpočet poklidného života. Já mám někdy dětí plnou hlavu a muž se domnívá, že všechny naše problémy by vyřešila školka nebo jesle a že západ je super a že systém v Česku je na nic, protože nutí matky být tak dlouho a intenzivně s dětmi. Já bych chtěla být doceněná za pot, krev a slzy, které věnuji svým dětem. A tady se naše životní pohledy rozcházejí, a proto se hádáme.  

„Děti nejsou jen kazi*uci, ale taky kazivztazi.“ Další moudro mého muže. A je to pravda. Ale to nevadí. Co bychom si bez nich počali? Cestovali kolem světa jako každý druhý, v tom není hodnota. Pravdou je, že jsme si nemohli ovšem ani kvalitně vyměnit názory, protože kojenec povzbuzen vyšší hlasitostí hovoru začal hulákat z vaničky a dcera se mě asi osmkrát vysoko posazeným hlasem zeptala, jestli ponožky taky patří do koše na špinavé prádlo. To se pak těžko hádá. A výměny názorů musí být. A teď už jsme na hádání moc unavení, tak já nevím, kdy tu atmošku pročistíme.  

Prodávám hadry. Nadešel čas si přiznat, že do některých věcí už se prostě nikdy nevlezu. Od svých dvaceti jsem ladně proplula třemi velikostmi a pevně věřím, že na M se udržím. Ale na XS to nevidím. Takže fotím věci a budu se snažit vydělat majlant. Abych si v Ikei nakoupila kraviny, které nepotřebuju. Třeba. Nebo zdravotní papuče, protože mě bolí nohy.

A jelikož chci své propadající se nohy řešit, zavolala jsem své obvodní lékařce. Bylo mi divné, že se v porodnici nemohli dopátrat v systému mého paktického lékaře. Dnes jsem se dozvěděla proč. Již dva a půl roku neordinuje. Nuže mám novou lékařku, a pokud chci žádanku na ortopedii, musím se jít seznámit. Neobjednávají. Ano, s miminem přijít můžu. Skvělý.  Jedno pozitivum to má. Jsem zdravá jako rybička nebo řípa. Co je řípa? Řepa? To mi připomíná, že zítra čtem s Emmou pohádku o řepě. To mi připomíná, že když muž vytahoval pařez vlašského ořechu (asi tak celou koronu), vybavila se mu pohádka o řepě a chtěl ji aplikovat do praxe. Jenže si nemohl vzpomenout na přesný název a prezentoval mi ji tedy jako pohádku „Dědek a babka“ nebo tak nějak.

Mou terapii bych asi zakončila slovy z jakéhosi filmu „Zajímavé, to co říkáš, není vůbec zajímavé“. Tak dobrou.