Šestinedělí

Zpětně na šestinedělí vzpomínám velmi ráda. Ostatně jako na každé období s dítětem. Máte to taky tak, že teprve až člověk něco ztratí, uvědomí si, o co vlastně přišel?

Třeba o dítě, které opravdu řve jen tehdy, když něco potřebuje. A nevyžaduje pořád dokola tu stejnou písničku. Ale zpět k tématu.

Dva týdny po porodu mě párkrát za den přepadaly stavy velmi hlubokého si uvědomění, že dítě je napořád. To se projevovalo tichým pláčem plným studu u kojení.

Muž: „Zlato, proč brečíš?“
Já: „Já nevím.“ nebo – mlčení -
Muž: „To proto, že máme Emmičku?“
Já: „Joo.“
Muž: „Vždyť jsi miminko chtěla.“
Já: „Já vím.“ + brek

Moc hezké, matka roku. Pak se to srovnalo a já si šestinedělí opravdu užívala. Dítě se budilo tak cca co tři hodiny a já tedy měla dost času řešit kojení, koliky, svoje mnohatýdenní čůrání ve sprše, nikdy nekončící krvácení, strach jít na velkou a taky otázku, jestli se někdy vlezu do svého oblečení.

Šestinedělí pro mě bylo obdobím, kdy jsem radostně přijímala návštěvy, které pokud neodešly v rozumném čase, jsem v myšlenkách ještě radostněji opět vyprovázela z bytu. Šestinedělí jsem zakončila prohlídkou na gynekologii, která pro mě byla tak příjemná a bezbolestná, že to pravděpodobně slyšel i můj obvodní lékař o dvě patra níž. No a začal život s dítětem bez nekonečných výmluv na poporodní hormony. (Ale ještě, že jsem kojila, pořád bylo mé stavy na co svést.)