Největší důkaz lásky
Proto se vždy sama se sebou vsázím, kdy mu dojde, že opět mé jmeniny zazdil, a celkem dobře se nad tím bavím. Ne že bychom svátek nějak přehnaně řešili, ale je pravda, že kytkou nepohrdnu, přeci jen je třeba využít každou příležitost k tomu ji dostat. Ale letos mě čekal dárek mnohem cennější. Vlastně asi nejcennější, který mi kdy muž dal. A nepřestávejte číst, o briliantový prstýnek nebo vlastní hvězdu fakt nešlo.
Muž mi povolil se s příběhem svěřit, za což ho obdivuji, neboť, jak se později dozvíte, jeho mužská přirozenost musela ustoupit lásce, a bolest, se kterou se pro mě obětoval, je i po dvou týdnech stále ještě palčivá. (Teď to vyznívá asi tak, že si nechal vytetovat Haňulínek na čelo nebo tak něco, ale tak mimo zase nejsme). Konečně k věci.
Tak trochu rekonstruujeme. Máme krásný, moderní, bílý obývák. S novou sedačkou. Co nám chybí ke štěstí, pohodlí a k dokonalé image? Ano, televize. My jsme ve všeobecnosti proti televizi, nic tam nedávají a reklamy nemůžeme vystát, ale bude jistě pohodlnější si po čtyřech letech společného soužití přehrát zcela legálně stažený film na skutečné televizi místo prachobyčejného notebooku.
Jak je asi zvykem všude, výběru televize se věnoval muž. Vyhneme se značkám, bude to tak lepší, ale jednoznačně top nabídka byla pro mého muže televize velikosti 65 palců. Když mi ukazoval na prázdné zdi, kolik tahle kráva zabere (pardon, ale televize velikosti 65 má dle mě nebezpečně blízko ke klasickým filmovým plátnům), rezolutně jsem nesouhlasila. Nicméně můj nesouhlas jsem postupem času vyjadřovala čím dál méně nesouhlasněji a říkala jsem si, že nakonec bude mít muž pravdu. My si zvykneme a bude to super. Takže aniž by se mě zeptal, jednoho dne televizi objednal.
V noci, poté, co odešla návštěva, která mi přišla popřát k muži zapomenutému svátku, jsme televizi dosmýkali z garáže do obýváku. Dost dlouho trvalo, než jsme ji rozbalili a postavili. A pak? Muž se kochal a já se rozbrečela. Ráda bych řekla, že za to může mé těhotenství, ale nemyslím si.
Dle mého názoru televize, jestli se tomu monstru dá vůbec ještě říkat televize, zabírala nejmíň polovinu obýváku. Ne, že by to byla ta nejvýraznější věc v celém pokoji, byla to jediná věc, které byste si všimli! Nechtěla jsem vypadat jako televizní závislák, nechtěla jsem, aby si před televizí hrálo dítě, které se do její úhlopříčky vleze skoro třikrát. Pobrekávala jsem se a sledovala jsem tu velkou černou screenu. A v té chvíli se můj muž zachoval tak, jak bych snad ani nevěřila, že se dokáže zachovat. Řekl mi, že pokud mě ta televize dělá nešťastnou a že to přeci jen budu já, kdo bude většinu času doma trávit, tak můžeme tu televizi vrátit. Dovede si představit tu mužskou bolest? Ani jsme ji nezapojili. Po hlubokém, láskyplném rozhovoru tedy láska mého muže porazila tu mou vůči němu a televizi jsme začali balit. Aby to nebylo tak růžové, tak jeden šroub muž ke stojanu přivrtal tak vehementně, že ho půl hodiny nemohl odmontovat, zatímco já odevzdaně seděla na gauči a dotazovala se sama sebe, jestli si tu televizi skutečně budeme muset ponechat. Nakonec se však vše povedlo a my do jedné do noci balili televizi.
Druhý den jsme ji vezli na PPL, kde zaměstnanec, který zboží přebíral, ránu mého muže rozjitřil tím nejzákeřnějším způsobem.
PPlák: „Máte v tom televizi, jo?“
Muž: „Jo, jo.“
PPLák: „Aha. A co? Nějaká reklamace?“
Muž: „Ne…byla moc velká.“
PPLák: „Haha, to slyším prvně.“
Tím už tak dost zkaženou náladu muži ještě pokazil. Abychom si však pořídili nějakou náplast, ještě ten den jsme zakoupili televizi s úhlopříčkou, která se mně jevila pro náš pokoj jako ideální – 49 palců. Já jsem spokojená, muž čas od času zmíní: „Je to malý.“ Nicméně já si jeho gesta lásky cením natolik, že jsem mu na oplátku nabídla možnost si trvale sundat snubní prsten, který nechce nosit a se kterým si neustále hraje. A o tom je, vážení, manželství. O velkých gestech a kompromisech.
Hana Bordovská
Sranda musí být aneb jak jsme se vyhli návštěvě ORL pohotovosti
Naše manželská dynamika při třech dětech a totálním splynutí duší je taková, že už ani nemusíme používat slova, stačí pohledy...ale vsaďte se, že když si jednou za uherský rok chceme něco říct, dopadne to takhle.
Hana Bordovská
Dovolená na samotě
Jen nás pět, chalupa z roku 1923, žádný signál a zelené pastviny. Z rodinné dovolené v Rychlebských horách přijedeme zrelaxovaní, znovuzrození, prakticky úplně jiní lidi.
Hana Bordovská
Růža
Růža je moje nová kamarádka. Je jí 75, má zakouřený obývák, ostravský humor a samozřejmě pejska. Je skvělá! "Moje" jediná babička, která vypráví.
Hana Bordovská
Den rodiny jsme oslavili dočasnou deportací nejstarší dcery
Úplnou náhodou jsme se dozvěděla, že je dneska den rodiny! Nechápu, jaktože mi to nikdo neřekl. Po včerejším u nás doma záhadně promlčeném dni matek mi prozřetelnost dala další šanci k oslavám.
Hana Bordovská
Jak nám opravují semafor
Česká republika je kouzelná, řekla bych až pohádková země. Co za sedmero horami na západ trvá pár dní, u nás sedmero let. Ne jinak tomu je i s opravou semaforu na Rudné v Ostravě.
Hana Bordovská
Jak "týráme" naše děti
Vychovat dítě v dnešní době je věda. Ať se snažíte sebevíc, způsobíte mu trauma. Je jen otázka, jakého typu a v jakém rozsahu.
Hana Bordovská
Praha bejby (část první)
V dnešní době je moderní cestovat. Do třicítky by každý člověk, který chce něco znamenat, měl stihnout aspoň úplný základ - Bali, Indii, Nový Zéland, New York a ideálně Barmu.
Hana Bordovská
Mořská panna
Je to tady. Děti jsou uzdraveny, tudíž se začínáme účastnit opět sociálního života. Tím myslím školku a kroužky, ne žádné odvážné akce a la Žirafy a jiné zvrácenosti.
Hana Bordovská
Jak jsem frajerka jezdila ve sněhu
Zakládám si na tom, že jsem emancipovaná žena. To znamená, že mám řidičský průkaz a živnostenský list. Díky kterému vydělám asi tolik, že nemusím ani podávat daňové přiznání, takže je všem jasné, jak to s mojí emancipací asi je.
Hana Bordovská
Jak jsem poprvé žebrala
Není nic romantičtějšího než v pohádkové vánici pobíhat s málo navlečeným dítětem v areálu nemocnice a ... žebrat. Ano, true story.
Hana Bordovská
Mé nervy přicházejí
"Děti, nepokoušejte to, nepokoušejte to" sklíčeně varuji své děti, když se po koupání nehodlají oblékat. Dcera v předvánočním období celkem trefně poznamená: "Copak? Tvoje nervy přicházejí?" Jo, moje nervy a Vánoce...
Hana Bordovská
Jak jsme zdobili stromeček
Stromek jsme zdobili už včera. Protože jsme duší Amíci. Kdybych uměla upéct krocana, tak snad slavíme Den díkuvzdání, ale já neumím ani kachnu, takže banán. Off topic. Strojení stromu se třemi pomocníky je...
Hana Bordovská
Studujte ty logopedie!
Doba je tvrdá. Já ještě vyrostla ve výjimečném čase, kdy jsem si své povolání mohla vybrat sama. A stejně jsem si vybrala blbě, takže se mi tady množí dotazy typu, co budu po rodičáku dělat. Joo, to bych taky ráda věděla. Ale!
Hana Bordovská
Naše příměstská dovolená
Dovolenou jsme letos vynechali, ostatně jako posledních 6 let. Děti používáme jako výmluvu pro naši pohodlnost zažívat stejně vypjaté situace s dětmi jako doma, jen na neznámých místech za nemístné peníze.
Hana Bordovská
Záda
Je mi 28. To samo o sobě je pro mě celkem revoluční informace, protože od mých posledních narozenin žiju v tom, že je mi 27. Ještě převratnější je ovšem fakt, že jsem si minulý týden odrovnala záda.
Hana Bordovská
Jak jsem volala operátorovi aneb rušíme ty internety
Můj životní příběh s modrým operátorem je hořkou tragikomedií. Táhne se již spoustu let, spoustu telefonátů a spoustu návštěv poboček. Ale dnes jsem podnikla první krok ke skutečné svobodě.
Hana Bordovská
Si spolu vyhrajou říkali
Joo, víš jak, věkový rozdíl dva roky? Si spolu vyhrajou. Prakticky nebudeš muset nic dělat. Ano, ano, ano.
Hana Bordovská
Jak si najít kamarádky matky
Z internetů jsem vypozorovala, že některé novopečené maminky mají problém si najít kamarádky s dětmi. A to je trápí. Takže krátký guide, jak na to.
Hana Bordovská
Co jste (ne)chtěli vědět o kojení
Kojím první ligu. Odkojila jsem dvě a půl dítěte. S dvěma párměsíčními přestávkami mým tělem proudí mateřské mléko již čtyři a půl roku. Takže jsem se pasovala do role kojologa, případně i prsoatra.
Hana Bordovská
Z deníku mimina - na mámu leze jaro
Máma se neumí starat o kytky. A ví to. Proč asi nemáme ani jednu pokojovku? Vrchol naší flóry jsou tulipány, které si přihazuje k nákupu z Tesca, a nějaká ta plíseň za knihovničkou. Jenže přichází jaro, že jo...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 140
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 804x