Pořád máte naději, Já jsem honila, ještě v socialismu, školku několik let a podařilo se mi syna umístit až v jeho čtyřapůlletech. A to ještě opravdu nedaleko, nejdříve jste jela asi patnáct minut trolejbusem, potom přes rušnou silnici přeběhla na zastávku tramvaje a jela dalších asi deset minut a od tramvaje to bylo co by kamenem dohodil, pokud se syn nezapřel, že už nikam nejdeme.

Naštěstí v roce, kdy syn začal chodit do školky, dokončilo svépomocné bytové družstvo naše bytečky a přestěhovali jsme se. Cesta už nám trvala pěšky tak patnáct minut, šli jsme se synem pomalu, nechvátal...

To je teda sen. :-D

Joo, my to máme dneska jednoduché, to uznávám.