Záda
Od minulého pondělí mě pobolívala záda, navíc v celkem nezvyklém místě. Ale protože nejsem žádný hypochondr nebo důchodce (to není nic pejorativního, vy na problémy se zády máte nárok), rozhodla jsem se, že záda pořádně rozcvičím, ostatně jako to dělám vždycky. Takže jsem neúnavně protahovala a posilovala, až jsem v pátek odpoledne zjistila, že se nemohu téměř pohnout. To by samo o sobě nebyla taková katastrofa, koneckonců suché teplo a klid na lůžku dle internetů vyléčil kdekoho, ale já mám tři malé děti. Takže klid nehrozí, natož na lůžku. Ta nejmladší nám navíc zařídila spaní na matracích na zemi, což znamená v případě zablokovaných zad VELICE komplikované vstávání a to už vůbec nezmiňuji, že ji několikrát v noci přeskakuju, abych prostřídala prsa na kojení. Ale co by pro děti člověk nevytrpěl, že.
Takže během noci z pátku na sobotu jsem byla nucena požít ibalgin a vyčkávat do rána na pohotovost bližší mému bydlišti. V sobotu ráno jsem se značně imobilní zvesela rozloučila s rodinou a nasedla do auta. Jakmile jsem se pokusila zmáčknout spojku, jakože rychle a zběsile vyrážím směr pohotovost, abych tam byla první, nevěděla jsem, jestli mám brečet nebo se rovnou vrátit zpátky domů a nechat se odvézt manželem v příjemném doprovodu našich tří dětí. Ale protože jsem tvrdá holka po třech porodech, přisunula jsme sedadlo co nejblíž a statečně se odvezla. Záda bolela únosně, zato mi sympaticky začalo prokřupávat koleno.
Účel byl splněn. 7:12 jsem stála před pohotovostí jako první. Zapla jsem si do uší podcast a čekala a čekala a čekala. V 8 nás pustili dovnitř. Těšila jsem se na nějaké drogy, které mě navrátí do života, ač obyčejně nevyznávám cestu zkratkovitých řešení. Sestra nám 8:05 oznámila, že pan doktor ještě nedorazil, ale jistě brzy dorazí. To mě skutečně navnadilo. Po pár minutách však k mému překvapení skutečně dorazil a já se vítězně vplížila do ordinace. Bála jsem se, že mě doktor bude mít za simulanta, o to potěšenější jsem byla, že se mnou soucítil a nechal mi píchnout injekci od bolesti. Upozornil mě, že to nejspíš nebude kdovíco a ať se když tak ještě stavím. To mě zmátlo. Už to bude dobrý přece!
Teď to vezmu rychle. V neděli ráno jsem opět ukořistila první místo ve frontě na pohotovost. Na rozdíl od včerejška jsem se pokorně přiznala ke kojení. Poctivostí jsem si přisoudila už jen magnesium, protože s mateřským mlékem si samozřejmě nikdo soudný zahrávat nebude. Opět jsem optimisticky středisko opustila a těšila se na další dny.
Nebudu vyprávět, že jsem se nemohla ohnout, přetočit, posadit. Kdo ví, ví, kdo neví, neuvěří. Celkem s radostí jsme vzpomínala na porod, neb z toho aspoň něco bylo. Nicméně bolesti stále neustupovaly, takže jsem se v pondělí i s desetiměsíční dcerou vypravila k mé obvodní lékařce, kterou jsem naposledy navštívila před dvěma lety, aby mi napsala žádanku k ortopedovi kvůli vložkám do bot.
Paní doktorka (mladá a bězdětná) se na mě trochu učitelsky usmála a pravila, že musím cvičit. Celkem marně jsem ji přesvědčovala, že cvičím. Nicméně byla milá, Píchla mi magnesko, napsala mi rehabky a poslala mě na rentgen.
Po rentgenu, kde mi sestřičky musely dělat babysitterky jsem s žádankou v ruce vítězoslavně začala obvolávat fyzioterapie v domnění, že mě tak zítra, pozítří někdo konečně dá do pořádku. Ha ha ha.
Vaši pojišťovnu nebereme.
Musíte přijít osobně, bereme od konce srpna.
Můžete začátkem sprna?
No...takže jsme se objednala za měsíc, dala si paralen ("přece jen kojíte"), nadávala si za to, že jsem si nevzala ibalgin, a rozhodla se plácnout přes manželovu šrajtofli a zajít si k fyzioterapeutovi jako samoplátce.
K sympatickému mladíkovi jsem vyrazila další den. Bolesti konečně polevily, takže jsem vypadala jako líný simulant. Pan fyzioterapeut mi opět řekl, že musím cvičit (ale já fakt cvičím), podivil se, že se mi toto ještě nikdy nestalo (díky, díky) a pak mi skutečně i pomohl.
A tak od středy pravidelně cvičím jeho cviky a gelový polštářek z lékárny, který jsem kupovala jako záchranu při rozbíhající se laktaci, konečně můžu zase odložit. Poslední dny jsem ho totiž brala všude s sebou a dělala si suché teplo.
Dneska je mi konečně dobře. Je to přesně týden od chvíle, kdy jsem se nemohla pohnout. Je mi zase 27, pardon 28, jsme mladá a neklidná a zdravá a děsně cvičím a vůbec. Je to skvělý. Fakt si vážím toho, že mohu sklopit hlavu nebo se sehnout pro rozházené lego.
Hana Bordovská
Sranda musí být aneb jak jsme se vyhli návštěvě ORL pohotovosti
Naše manželská dynamika při třech dětech a totálním splynutí duší je taková, že už ani nemusíme používat slova, stačí pohledy...ale vsaďte se, že když si jednou za uherský rok chceme něco říct, dopadne to takhle.
Hana Bordovská
Dovolená na samotě
Jen nás pět, chalupa z roku 1923, žádný signál a zelené pastviny. Z rodinné dovolené v Rychlebských horách přijedeme zrelaxovaní, znovuzrození, prakticky úplně jiní lidi.
Hana Bordovská
Růža
Růža je moje nová kamarádka. Je jí 75, má zakouřený obývák, ostravský humor a samozřejmě pejska. Je skvělá! "Moje" jediná babička, která vypráví.
Hana Bordovská
Den rodiny jsme oslavili dočasnou deportací nejstarší dcery
Úplnou náhodou jsme se dozvěděla, že je dneska den rodiny! Nechápu, jaktože mi to nikdo neřekl. Po včerejším u nás doma záhadně promlčeném dni matek mi prozřetelnost dala další šanci k oslavám.
Hana Bordovská
Jak nám opravují semafor
Česká republika je kouzelná, řekla bych až pohádková země. Co za sedmero horami na západ trvá pár dní, u nás sedmero let. Ne jinak tomu je i s opravou semaforu na Rudné v Ostravě.
Hana Bordovská
Jak "týráme" naše děti
Vychovat dítě v dnešní době je věda. Ať se snažíte sebevíc, způsobíte mu trauma. Je jen otázka, jakého typu a v jakém rozsahu.
Hana Bordovská
Praha bejby (část první)
V dnešní době je moderní cestovat. Do třicítky by každý člověk, který chce něco znamenat, měl stihnout aspoň úplný základ - Bali, Indii, Nový Zéland, New York a ideálně Barmu.
Hana Bordovská
Mořská panna
Je to tady. Děti jsou uzdraveny, tudíž se začínáme účastnit opět sociálního života. Tím myslím školku a kroužky, ne žádné odvážné akce a la Žirafy a jiné zvrácenosti.
Hana Bordovská
Jak jsem frajerka jezdila ve sněhu
Zakládám si na tom, že jsem emancipovaná žena. To znamená, že mám řidičský průkaz a živnostenský list. Díky kterému vydělám asi tolik, že nemusím ani podávat daňové přiznání, takže je všem jasné, jak to s mojí emancipací asi je.
Hana Bordovská
Jak jsem poprvé žebrala
Není nic romantičtějšího než v pohádkové vánici pobíhat s málo navlečeným dítětem v areálu nemocnice a ... žebrat. Ano, true story.
Hana Bordovská
Mé nervy přicházejí
"Děti, nepokoušejte to, nepokoušejte to" sklíčeně varuji své děti, když se po koupání nehodlají oblékat. Dcera v předvánočním období celkem trefně poznamená: "Copak? Tvoje nervy přicházejí?" Jo, moje nervy a Vánoce...
Hana Bordovská
Jak jsme zdobili stromeček
Stromek jsme zdobili už včera. Protože jsme duší Amíci. Kdybych uměla upéct krocana, tak snad slavíme Den díkuvzdání, ale já neumím ani kachnu, takže banán. Off topic. Strojení stromu se třemi pomocníky je...
Hana Bordovská
Studujte ty logopedie!
Doba je tvrdá. Já ještě vyrostla ve výjimečném čase, kdy jsem si své povolání mohla vybrat sama. A stejně jsem si vybrala blbě, takže se mi tady množí dotazy typu, co budu po rodičáku dělat. Joo, to bych taky ráda věděla. Ale!
Hana Bordovská
Naše příměstská dovolená
Dovolenou jsme letos vynechali, ostatně jako posledních 6 let. Děti používáme jako výmluvu pro naši pohodlnost zažívat stejně vypjaté situace s dětmi jako doma, jen na neznámých místech za nemístné peníze.
Hana Bordovská
Jak jsem volala operátorovi aneb rušíme ty internety
Můj životní příběh s modrým operátorem je hořkou tragikomedií. Táhne se již spoustu let, spoustu telefonátů a spoustu návštěv poboček. Ale dnes jsem podnikla první krok ke skutečné svobodě.
Hana Bordovská
Si spolu vyhrajou říkali
Joo, víš jak, věkový rozdíl dva roky? Si spolu vyhrajou. Prakticky nebudeš muset nic dělat. Ano, ano, ano.
Hana Bordovská
Jak si najít kamarádky matky
Z internetů jsem vypozorovala, že některé novopečené maminky mají problém si najít kamarádky s dětmi. A to je trápí. Takže krátký guide, jak na to.
Hana Bordovská
Co jste (ne)chtěli vědět o kojení
Kojím první ligu. Odkojila jsem dvě a půl dítěte. S dvěma párměsíčními přestávkami mým tělem proudí mateřské mléko již čtyři a půl roku. Takže jsem se pasovala do role kojologa, případně i prsoatra.
Hana Bordovská
Z deníku mimina - na mámu leze jaro
Máma se neumí starat o kytky. A ví to. Proč asi nemáme ani jednu pokojovku? Vrchol naší flóry jsou tulipány, které si přihazuje k nákupu z Tesca, a nějaká ta plíseň za knihovničkou. Jenže přichází jaro, že jo...
Hana Bordovská
Z deníku mimina - když konkurenti nejsou doma, princezna má pré
Matka nejen, že posílá čtyřletou ségru do školky, když je na rodičáku se mnou, ale navíc odkládá i dvouletého bráchu do jeslí. A myslí si, že když budu doma jenom já, že něco stihne. Ha ha. Jasně.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 140
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 804x