Jako doma, jako doma aneb story o mém druhém porodu

Když po relativně krátké době rodíte a na stejném místě, berou vás doktoři a sestry prakticky jako domácího. „Maminko, pokolikáté rodíte? Podruhé? Jak staré mátě děťátko? Dva roky? A rodila jste kde, u nás? Aha aha…“

No a pak už vám neřeknou nic. Protože vy jste ten inventář, vy prostě víte. Hezký pocit. Ač mi bylo 25, nebyla jsem považována za nezkušenou prvorodičku, které někdo musí ukázat, jak držet, kojit, koupat, přebalovat a oblékat dítě. Byla jsem matador rození, matador hojení, matador kojení. Nikdo mi neřekl, že si mám zajít pro večeři nebo kde mi dají čistou košili. Cítila jsem se jako doma. Až na to, že mi teda někdo uvařil, vypral a uklidil. Vlastně možná o něco lépe než doma.

A teď dost té omáčky okolo, jde mi stejně jen o to vám povyprávět svůj druhý porod, protože na rovinu, nikoho můj druhý porod nezajímá. Takže si musím vylít srdíčko na internetu.

Ještě v osmém měsíci jsem se nějak myšlenkou přivolání, vyvolání, vyvanování, vyschodování, vysexování a vymaliníkování druhého porodu nezabývala. Ale devátý měsíc mě klasicky nezklamal a já začala toužit po jediném – porodit. A bylo mi jedno, že to bude bolet, protože mezi námi, ono to zas tak bolet nemůže. Psaly to holky v diskuzích, je to vlastně statisticky dokázáno. Druhé porody jsou kratší, lepší a skoro až bezbolestné, až tedy na pár výjimek, mezi které já patřit nebudu. Takže jsem realisticky očekávala tak pětihodinkový porod s minimálním poraněním, váhou 3400 g a délkou 49,5 cm. A samozřejmě zase ten box s bazénkem prosím.

Tělo se začalo čistit. Moc pěkné. Nevěděla jsem, jestli jsem v trimestru prvním, nebo třetím. Následovalo ohrané hledání informací o tom, jak vypadá hlenová zátka. Nikdy mě to asi neomrzí. Přišli poslíčci. Poslíčci do háje! Proč mě prostě nemůže americky dvakrát píchnout v břiše, střih, porodní sál, střih a konec. No nic. A pak se to rozjelo. Teda myslela jsem, že se už jedná o porod, když jsem několik hodin v noci chodila po bytě a prodýchávala, prostávala, proposkakovala na balóně a prosprchovávala kontrakce, ale ráno mě zviklal můj manžel.

V 6 hodin ráno.

Já: „Připrav se, pojedem.“
On: „Jako dneska?“
Já: „Jo, asi tak za dvě hodiny.“
On: „Hm.“
A pokračoval ve spánku. Já jsem vesele trpěla dál, oblékla dceru a marně uvažovala, jestli teda rodím. Jako bolest to byla ukrutná, ale mnohem větší by má bolest byla, kdybychom jeli do porodnice zbytečně. Takže jsem vyčkávala na pětiminutové intervaly, kdy jsem vyváděla tak, že jsem děsila dceru.

On: „Tak co? Je to ono? Ať tam zase nejedem zbytečně.“ (Tím zase myslel minulý porod)
Já: „Nevím!!! A jestli ti jde jenom o tohle, tak si zůstaň doma a já si zavolám záchranku!!!!!“
On: „Uklidni se, však se jen ptám.“

Tak jsme tedy jeli. I s dcerou, muž počká, než se dozvíme, jestli simuluju, nebo rodím, pak ji případně odveze na hlídání, aby mi mohl být oporou.

Když jsem čekala, až mě vyšetří, nabyla jsem téměř stoprocentního přesvědčení, že skutečně rodím, protože se na mě lidé v čekárně vyděšeně dívali. Pak následoval monitor, který mě konečně jednou nezklamal a vykreslil mé kontrakce. Doktor mi sdělil, že jsem na 6 centimetrů. Byla jsem u vytržení. Jsem tak úžasná, že jsem těch 6 cm protrpěla doma!!! Doktor i sestra ze mě měli velikou radost a říkali, jaká jsem statečná, že ještě stíhám vtipkovat a usmívat se. Ano, euforie z porodu dorazila, ale velice brzy mě opustila.

Porodní asistentky pronášely divné věty o tom, že tatínek, který jel odvézt dceru, porod zřejmě nestihne. Přesvědčovala jsem je, že ano. A měla jsem pravdu. Pak se můj porod na pár hodinek zasekl, i přesto, že mi píchli vodu a oxytocin (zřejmě tedy). Dokonce se na mě přišel podívat personál a divil se, že jsem ještě 2 v 1. To potěší.

Jen tak btw…Ženy, nevěřte tomu, že druhý porod bolí míň!!! Druhý porod bolí jako porod!!! No, co vám budu povídat. Neměla jsme box s bazénkem a kontrakce jsem normálně vidlácky proseděla na kraji postele, protože když jsem se rozhodla, že je pokrokově prochodím, prosprchuju a proskáču na balonu, byly ještě horší. No a tak to šlo vesele dál. Já už chtěla tlačit, doktoři mi zabraňovali a pak konečně slyším to úžasné: „Taaak maminko, až přijde další kontrakce, tak hezky pořádně zatlačíte.“ A já tlačila, tlačila jsem jako o závod. Doktor mě nadšeně povzbuzoval, že vidí hlavičku (neviděl ji, jak mi později dosvědčil muž), ale jako motivace to stačilo a já během minutky (a to nekecám) vytlačila prvotřídního synka s prvotřídními rozměry 3800 g a 51 cm. Možná vám to nepřijde tolik, ale mně, která jsem mívala 156 cm a 50 kg (ach bývávalo) to přišlo dost.

Já: „Proč nekřičí?“
Sestra: „V klidu, nebojte, to je jen maličkost.“

Ta maličkost byla voda v plicích a muž mi později povyprávěl, že to nebylo tak úplně ok, jak jsem to z deliria porodního křesla vnímala já. No díky Bohu za porodnice!

Doktor: „Sestři? Proč jste nenastřihla?“
Sestra: „Přišlo mi, že to nebude potřeba.“

To mě mírně znepokojilo. Stejně jako omluvné blekotání doktora, že tyhle rány se šijou trochu hůř, protože nejsou tak pravidelné a že kdyby se mi to tam dole nepozdávalo, můžu pak využít laserové operace, kterou provádí jejich nemocnice. Skvělý…

A tak jsme byli čtyři.